Ve stínu magie
Ke hře Ve stínu magie mám takový zvláštní vztah. V devadesátých letech jsem jako teenager hltal ve velkém časopisy jako Level a Score. Většinou jsem byl nadšený, ale také trošku smutný, že hry na mé Atari 800 XL v nich zmiňovány nebyly. V roce 1996 jsem pak koketoval, že bych rozbil prasátko a koupil Amigu (která už pomalu taky byla za zenitem, navíc tehdejších šest a půl tisíce za jetý stroj byla obrovská částka). No a v té divoké, rozpolcené době jsem v Levelu objevil recenzi na tuto hru určenou výhradně právě pro Amigu. Nevím proč, ale uvízla mi v paměti. Asi to udělal ten název, prostě se mi vpil do mozku. Samotná recenze byla veskrze negativní, obrázky už na tu dobu ukazovaly zastaralou grafickou stránku hry a Martin Kalivoda, který to tehdy recenzoval, bez uzardění přiznal, že to po jednom večeru a asi pěti prozkoumaných patrech vzdal. A já přesto snil, že si tu hru jednou zahraju. A snil jsem až do teď.
Teď totiž, dámy a pánové, otevírám novou kapitolu svého života a tuto hru si zahraju. A dám do toho své srdce. Držte mi palce.
Úvodní intro hry zobrazuje pouze nějakou pevnost. Měl jsem dojem, že úplně na začátku problikl delší text, ale nebyla šance ho přečíst. Asi problémy s emulací. No uvidíme.
Jako v každém dobrém dungeon crawleru i zde před vstupem do kobek tvoříme družinu. Mám na výběr pouze dvě pozice, které obsazuji z předpřipravených avatarů. Mimochodem já osobně si cRPG užívám často více při menším počtu hrdinů. Naprosto optimální model je pro mne Stonekeep, kde přímo ovládám pouze jednoho, ostatní chlapci jsou do jisté míry autonomní.
Co však zarazí, a zmiňovala to i recenze hry v Amiga Review, jsou samotné charaktery. Když mi bylo třináct, všechny mé postavy v RPG hrách se jmenovaly Aragorn, Gimli a Feanor. A teď bych si měl užít roleplay se jmény jako Křikloun nebo Duclík? No nevím. Kdyby se Geralt z Rivie jmenoval Duclík, nikdo by ty knížky nečetl. Jen na okraj, jména ani vlastnosti avatarů nejdou editovat.
No už mi naštěstí není třináct, a tak směle volím Sira Žaluda z Dubova a Čáryfuka od sedmi dubů. Autor scénáře měl na duby asi nějakou slabost. Nebo možná byli kluci vzdálení bratranci. Vzhled a charaktery obou mých hrdinů jsou zachyceny na obrázcích níže. Když se dívám na jejich vlastnosti, tak asi nic originálního nepřinášejí. Nikde však nevidím položku Úroveň. Tak schválně, jak se budou vlastnosti měnit, a jestli vůbec.
Co se týče interface, tak mne velmi potěšila možnost namapovat si klávesy na pohyb, nebudu muset zběsile mačkat myší. Další věc, kterou oceňuji, i když je to věc názoru, je jednoduché automatické mapování. Nejsem ten typ, který si užívá manuální tvorbu map. Jedna z mých nejoblíbenějších klasických her vůbec je Black Crypt, který měl automapping skvělý (řešený jako kouzlo). Eye of the Beholder I i II jsem si taky užil až poté, co byla někdy kolem roku 2006 vydána verze obsahující automapping. Celkově na mne však interface hry Ve stínu magie působí tak nějak amatérky a polovičatě. Asi ji tvůrci nedělali na hlavní pracovní činnost. Bylo by asi zajímavé zjistit, kolik kopií se vlastně vůbec prodalo.
Takže směle do toho, Sir Žalud společně s Čáryfukem vcházejí do kobky…
Dobrodružství svých dvou hrdinů bych chtěl zaznamenávat formou příspěvků v diskusi. Uvidíme, jak rychle mi to půjde a jestli mí dobrodruzi nezahynou potupnou smrtí někde na půl cesty k vítězství.
~ Perdol